Už v nejstarší dochované učebnici divadelního umění Nátjašástře (2.stol.př.n.l.), připisované legendárnímu světci Bharatovi se vypráví o tom, jak proniklo toto taneční umění na Zem. Bůh Brahma stvořil divadelní umění na žádost bohů a lidí v době, kdy byl svět ve stavu mravní otupělosti (kalijugy). Použil proto části ze čtyř Véd (posvátných knih) a vytvořil text pátý, Védu o divadelním a tanečním umění. Přičemž právě kapitoly o tanci přenechal samotnému bohu Šivovi, který je Králem tance. Védu nazval Natjavédu a tu předal mudrci Bharatovi. Ten vytvořil pozemskou formu textu, jež je dnes známá jako Natjašástra, a šířil její vědění se svými sto syny, nebeskými tanečnicemi apsarami a gandharvy (božskými hudebníky).
Bharata poprosil o pomoc i samotného Šivu, aby vyučoval svému tanci. Ten se pak se svou ženou bohyní Párvatí ujali výuky, vyškolili několik žáků, skrz něž se pravidla tohoto nebeského tance dostala až na Zem. Tento tanec byl plný kodifikovaných gest, pozic a pohybů. Ztvárňoval božský sňatek, individuálního já s kosmickým já. Mnohdy byl nazýván také natja jógou-taneční jógou. Šiva jako původce tohoto tance je nejčastěji zobrazován jako Natarádža nebo-li Král tance. V této podobě je symbolem věčného pohybu univerza. Skrze jehož rovnoměrný rytmus tance se dává univerzum do pohybu a začíná se manifestovat ve všech svých tvarech. Někdy bubnování přeruší, aby nalezl nový, lepší rytmus. Tehdy universum zanikne, aby s dalším tancem znovu vzniklo (Ravi, 2005, Soundararajan, 2005).
Tanečník Natarádža se ukazuje opět v nespočtech podobách. V jemnější ženštější podobě např. jako Vínadhára (hrající na vínu) a mužštější podobě např. jako Apasmara (Šivův tanec vítězství nad nevědomostí v podobě trpaslíka Apasmara). V tanci se těmto dvěma principům říká lasja a tándava, tanec Párvatí a Šivy.
